První měsíc těhotenství je tvrdým oříškem pro filosofy. Celou polovinu tohohle období totiž vůbec těhotná nejste. Co by na to řekli třeba takoví existencialisté? Asi něco jako: „No jasně! Vždyť my to celou dobu tušili!“ Tušil to zřejmě i Shakespearův Hamlet, když nad lebkou mumlal své „Být, či nebýt…“. Jen vy tenhle měsíc nejspíš ještě netušíte vůbec nic. První z celkem čtyřiceti týdnů si v děloze poklidně roste nové endometrium (výstelka, která se odlučuje s každou menstruací a ve které se uchytí oplozené vajíčko) a nic nenasvědčuje tomu, že se tu brzy odehraje drama, na které je i Hamlet krátký. K oplození vajíčka, vypuzeného z vaječníků buď do jednoho z vejcovodů nebo až do dělohy, dochází většinou koncem druhého týdne od prvního dne menstruace. A pak se rýhuje, dělí a diferencuje. Zárodek vykazuje první známky mezibuněčné komunikace, má vnějšek a vnitřek, což podle některých filosofů znamená, že má obsah, a tedy že JE. No hurá! A pak, když si takhle pěkně je, se někdy ve třetím týdnu těhotenství rozhodne, jestli se s vámi spojí, nebo ne. A když jo, tak se zavrtá do děložní stěny, rozruší si vylučovanými enzymy pár cév, čímž si zajistí příjem živin a odvod neživin. A už to jede, už to sviští, entoderm, ektoderm a hlavně hCC, milý zlatý těhotenský hormon, který se od téhle chvíle začne tvořit, a podle jehož množství v krvi se „to na vás pozná“. Jsme na 0,1mm, milé dámy.