Download Freewww.bigtheme.net/joomla Joomla Templates Responsive

Třetí měsíc embryonálního vývoje se prý vyznačuje vzpřimováním. A taky že jo. Jakmile se mi na právě počuraném těhotenském testu začala rýsovat druhá čárka, vzpřímila jsem se z uvolněného záchodového sedu úlekem jako pravítko a chvíli jsem lapala po dechu, jako bych to pravítko fakt spolkla. Vzhledem k ještě nesplasklému bříšku po Frantovi a Kubovi a hlavě plné seznamů, co všechno musím, jsem se totiž k řešení povědomé nešikovnosti, ke které se teď přidaly návaly hladu, tloustnutí, výkyvy nálad a ještě větší únava, dostala, až když už jsem Marušku nosila v břiše třetí měsíc. To znamená, že byla velká asi jako oliva a postupně se dalším růstem, rozvojem obličeje, vnitřních orgánů a končetin dostala až někam na velikost grepu. Zatímco ona už si ve mně vesele poskakovala, otáčela se, ohýbala ruce i nohy, já se teprve sžívala s myšlenkou, že pod vlastním srdcem nosím další (od 10. týdne mimochodem kompletně vyvinuté) srdce. Zatímco jí se uvnitř pěkně do zatáček skládalo tenké střevo, rostly prsty a mizely plovací blány na rukou, já přemýšlela, jestli mi vůbec kdy zmizí to věčné těhotenské břicho. Zatímco ona se rozhodovala, jestli bude Maruškou nebo Tondou, já řešila, jestli třeba (vzhledem k mému věku) nebude mít Downův syndrom. Zatímco jí jako o překot rostla játra a nutila páteř, aby se pomalu začala narovnávat (čímž embryo získá zřetelně lidskou podobu), já řešila, jestli to vůbec ustojím. Ale protože je to vzpřimování asi nějaké nakažlivé, vztyčil se ve mně nakonec pověstný Kantův morální imperativ, a povídá mi: Kuš, kozo hloupá! No, a tak teď tahle nová bytost lehce odpočívá v šátku na mých prsou, je krásná, něžná a roztomilá, a tím v té naší, dosud chlapsky bojovné a soutěživé domácnosti, jako by napřimuje charaktery…